GRAFICKÉ TVORBA, FOTOGRAFIE Z CEST PO SLOVENSKU | 2018

Věra Jičínská se vždy chtěla bytostně stát malířkou. Možná proto lze vysvětlit, i přes několikaleté studium v grafických ateliérech v Praze a Mnichově, její až macešský vztah k jí vytvořeným grafickým pracím, které jak se v jednom dopise přiznala, dokonce pálila. Jakým překvapením byl nález několika grafických listů v soukromých sbírkách. Významný celek vypovídající o tvorbě Věry Jičínské tvoří také kolekce negativů a fotografií. Fotografování se umělkyně věnovala už během svých studií na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Díky svým stykům v uměleckém prostředí začala publikovat v nově vzniklém uměleckém revue Měsíc. První články o francouzském plakátu vystřídaly ty věnované stavebním památkám a folklóru. Množství fotografií a negativů, ale také skic, pochází z cest Jičínské na Slovensko, kde zachycovala místní folklór, dřevěnou architekturu a také kroje. 

Text katalogu: 
Věra Jičínská Fotografie z cest po Slovensku

Věra Jičínská měla k fotografování blízko již od mládí, fotografovala pravděpodobně již v době svého studia na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a za mnichovských studií se seznámila s fotografkou Věrou Prášilovou, žačkou Františka Drtikola, která pořídila v roce 1923 několik skvělých portrétů mladé umělkyně. Jičínská fotografovala i v Paříži, ovšem po návratu z Paříže, na počátku třicátých let, kdy se soustředila na publicistiku, zahájenou již dříve spoluprací s deníkem Wiener Tagblatt, se její zájem o fotografii zintenzivnil. Redakce časopisů měly totiž především zájem o články s původní fotografickou přílohou. Od roku 1930 pravidelně přispívala do pražského Prager Presse a postupně navázala dlouhodobější spolupráci s dalšími periodiky. Po celá třicátá léta například přispívala pravidelně do časopisu Rodina a od konce roku 1932 publikovala, zřejmě díky svým kontaktům s brněnským uměleckým prostředím, v nově vzniklém časopise Měsíc. Revue Měsíc představovala uměleckou tvorbu, užité umění a architekturu, ale i životní styl a pocity lidí. Pro začátek nabídla Jičínská Měsíci článek o francouzském plakátu. Zpočátku ve svých statích samozřejmě čerpala ze svých zážitků z pobytu v Paříži, později se věnovala stavebním památkám a folklóru. Při fotografování Jičínská zvládla nejen práci s kamerou, ale sama si také vyvolávala negativy a zpracovávala zvětšeniny. Do tajů temné komory ji zasvětil její švagr Antonín Fingerland v roce 1931. Pravděpodobně na konci roku 1932 nebo počátku roku 1933 se stala agilní členkou Klubu fotografů amatérů na Královských Vinohradech, který v roce 1929 přesídlil do nově vystavěného paláce Valdek, kde disponoval nejen klubovnou, ale též rozměrným ateliérem, pracovnou a devíti  fotokomorami. Až do narození dcery Dany v roce 1937 do klubu docházela téměř denně. Fotografovala zejména během svých prázdninových cest a velké množství negativů po zbytek roku zpracovávala. 

V srpnu 1933 podnikla Jičínská s Prokopem Laichterem první společnou výpravu na Slovensko. Vyráželi tam především za folklórem, skicovat
místní typy lidí, jejich kroje a také dřevěnou architekturu. Nejdříve zamířili do Vysokých Tater a týden pobývali ve Štrbě, poté se vypravili dále na
východ a postupně navštívili Levoču, Spiš, Prešov, Bardejov a Košice. Na všech místech si dělali podrobné zápisky zejména o místních krojových
zvyklostech. A Jičínská také intenzivně fotografovala. V Bardejově ji velmi zaujali členové zdejší početné ortodoxní židovské komunity: „Na lavičkách sedí a rokují židé v kaftanech. Vypadají tak malířsky [...] v pohybech, že neodoláme a co chvíli se zastavujeme a skicujeme je.“ Pořídila zde i několik
jejich snímků. 

Druhou cestu na Slovensko zahájili manželé již v červenci roku 1934 a setrvali zde až do září. Nejprve navštívili v Ružomberku první lásku Jičínské,
spolužáka z uměleckoprůmyslové školy, Vladimíra Maisnera, který zde vyučoval kreslení na gymnáziu. S ním podnikli několik výletů, mj. na Oravu.
Poté se přesunuli do Banské Bystrice, odkud vyjížděli na výlety po okolí. Zdrželi se až do půlky září a procestovali Zvolen, Helpu, Dobšinou, Rimavskou Sobotu a Kremnici. Doma v Praze ze snímků adjustovaných na karton vytvářela Jičínská alba a k jednotlivým fotografiím připojovala poznámku o místě, datu a námětu. Vznikla tak pozoruhodná fotogalerie lidí i míst, z nichž některá v následujícím desetiletí zmizela beze zbytku (Telgárt). 

Fotografická pozůstalost Jičínské, která zahrnuje jak fotografie, tak i negativy, je velmi rozsáhlá a její detailní zpracování a zhodnocení čeká na svého badatele. Podstatná část fotografické pozůstalosti je, tak jako její dílo malířské, uložena ve Vlastivědném muzeu v Dobrušce. Velká kolekce především fotografií ze Slovenska a Čech je v soukromé sbírce pana Ivana Tejkla. 

Věra Jičínská Grafické práce z 20. a 30. let
I přes několikaleté studium v grafických ateliérech výtvarných škol v Praze a v Mnichově Věra Jičínská nepřestávala toužit po malbě. Ke svým výkonům a počinům na poli grafické práce se později leckdy zachovala téměř macešsky, jak o tom svědčí i její vlastní přiznání v dopise příteli a spolužákovi Vladimíru Maisnerovi z Paříže z konce roku 1923: „Včera ohřála jsem se mými dřevoryty. Byl ošklivý mlhavý den, zatopila jsem v krbu a házela jednu ilustraci Hálkových pohádek za druhou do ohníčku. Hezky to plápolalo! Právě jsem došla k tomu stanovisku, že je nutno začít od počátku.“ Jičínská chtěla být malířkou, a také se jí stala a zůstala. Nečekaný nález několika grafických listů v soukromé sbírce nám však potvrzuje jeden z důležitých rysů její tvorby. O tom, že zvolené téma opakovaně zpracovávala a zkoušela na něm různé druhy výtvarných materiálů a formátů, víme. Připomeňme si jen dlouhou řadu portrétů tanečnice Lydie Wisiakové. Ze zachovalých dřevorytů je však zřejmé, že se vracela i ke své původní grafické profesi a pokoušela se ověřit si důležité téma i v černobílém jazyku grafiky. 

K jednotlivým listům nalezneme analogické zpracování jak v kresbě (např. Žena v bílém šátku nebo St. Malo), tak i v malbě (Pohled z okna ateliéru).
Kolekce objevených grafických listů nečítá ani dvě desítky položek. Podle datování jednotlivých tisků je zřejmé, že v posledních dvou dekádách života se Jičínská již k rydlu nevrátila. Nicméně, zachovalé tisky jsou důkazem, že Jičínská své grafické řemeslo v Paříži ani ve třicátých letech v Praze zcela neopustila. Pravděpodobně šlo vždy jen o autorský tisk v několika exemplářích. Jičínská však grafickou část své tvorby považovala za tak  důležitou, že tyto dřevoryty pravidelně vřazovala do svých výstavních kolekcí.